Progressive Calisthenics Certification v Amsterdamu

Moje PCC v Amsterdamu

PCC – Progressive Calisthenics Certification – je unikátní kurz, kde se mohou zájemci nechat certifikovat jako trenéři progresivní kalisteniky od světových trenérů a průkopníků kalisteniky, bratrů Kavadlo. Pro mne ten moment přišel o víkendu 20-21. října 2018 a očekávání jsem měl skutečně veliká. Přece jen Al i Danny pro mne jako trenéra i studenta kalisteniky jsou něco jako vzory – spousta návodů, článků a videí, které mi pomáhaly (a pomáhají) se ve cvičení posunout vpřed, pochází právě od nich.

Den první

Na místo dorážím ještě za tmy, jako jeden z prvních. Vzadu v sále zahlédnu povědomé postavy: podle hromady tetování a vousů na jednom a robustní postavy (a hromady tetování) na druhém bezpečně poznávám oba bratry. Napadá mě, že vím, jak se prezentují v médiích, ale jací asi vlastně budou ve skutečnosti? Sotva stihnu prohodit pár vět s ostatními účastníky, přichází mezi nás Danny a s širokým úsměvem každému podává ruku. Al přijde o pár minut později, sedá si mezi nás a dáme se do řeči: o letu, o tom, že je tady déle tma, o únavě, o tom, jak poprvé na tak dlouho opustil svou nedávno narozenou dcerku. Člověk si připadá, že se nebaví s někým, koho teď poznal, ale se starým známým. Času na povídání ale moc není – je 8:30 a kurz oficiálně začíná.

V sále se postavíme do kroužku, který tvoří 22 lidí. 18 účastníků, bratři Kavadlové a dva další instruktoři, kteří sami už PCC prošli a teď bratrům pomáhají. Danny v rámci úvodní řeči prohlašuje, že na každém PCC se sejdou cizinci, ale rozchází se rodina. I když mám od tohoto víkendu velká očekávání, k tomuhle jsem poněkud skeptický. Přece jen něco takového neslyším poprvé.

První den máme na programu kliky, cviky na core, shyby, muscle-ups a vlajky (human flags). Všechno od těch nejjednodušších variant, které zvládne skoro každý až k těm úplně nejtěžším, jako kliky a shyby na jedné ruce. Danny nám říká, že nemusíme zvládnout všechno dnes, ale že se rozhodně dozvíme, jak to všechno jednou zvládnout v budoucnu.

Na procvičení cviků se vždy rozdělíme do dvojic a je zajímavé pozorovat, že nikdo není nejlepší ve všem a každý má jiné přednosti – a tak to taky má být. Jsem to já, kdo partnerovi ve dvojici radí jak se postupně naučit snižovat do kliku na jedné ruce ale také jsem to já, kdo s úžasem hledí na jeho jednoruční shyb tedy cvik, který je zatím daleko mimo mé možnosti.

Krásné momenty přicházejí ve chvíli, kdy začneme probírat muscle-ups, tedy vyšvihnutí se nad hrazdu. Jedná již o skutečně pokročilou záležitost, která je ale otázkou techniky více, než čisté síly a co se učení techniky týká, není nad možnost mít vše vysvětleno osobně a moci pozorovat, jak se o to pokouší ostatní. Atmosféra se rázem mění: každý chce muscle-up zvládnout a kdo už ho zvládl dříve, chce ho zvládnout v lepší formě. Danny vtipně poznamená, že takovou atmosféru má jen „room full of bar maniacs“, tedy „místnost plná hrazdových maniaků“.

Bratři nás upozorňují, že si máme nechat síly do zásoby na nedělní test, ale už o pár chvil později se zdá, jako by je nikdo neslyšel. Namotivovaní atmosférou a úspěchy ostatních ze sebe všichni vymačkávají maximum a čerpají ze sil, které možná ani netušili, že mají. A díky té unikátní kombinaci dosahují úžasných úspěchů a prvních opakování cviků, co jim doteď unikaly. Jakmile první člověk dosahuje svého prvního muscle-upu a ostatní vidí, jak to udělal, spustí to řetězovou reakci a nakonec své první opakování tohoto cviku ukáže pět lidí. Protože sám vím, jak nesnadné je tento cvik zvládnout tak nad tím jen žasnu a kdybych to neviděl, asi bych tomu nevěřil.

Se širokými úsměvy se přesouváme na vlajky. Al Kavadlo nám chce předvést vertikální vlajku, ale napoprvé se mu do ní nepovede vykopnout. Zažertuje cosi o jet lagu a napodruhé cvik předvádí s dokonalou formou. Pro mne to byl moc pěkný moment, kdy si člověk znovu uvědomí, že i naše vzory jsou jen lidi. A že být skvělý trenér a učitel neznamená, že se mu vždy všechno povede bezchybně předvést a to ani, když se jedná o trenéra skutečně světového formátu. Skvělého učitele a trenéra dělají jiné věci: absence povýšenosti nebo arogance, chuť se stále učit a zdokonalovat, ochota brát věci s nadhledem, přijímat odlišné názory ostatních a umět popřípadě uznat svou chybu.

Když cvičíme vlajky my, opakuje se to, co předtím u muscle-ups. Ždímáme ze sebe maximum, dostavují se úžasné úspěchy a zvládáme polohy, které nám doma stále unikaly. Poté přichází odpočinek: teoretický výklad od Ala a než se rozejdeme příležitost stvořit pár fotek 🙂

Danny, já a Al. Troje černé kruhy pod očima značí trojí únavu, která ale v ničem neovlivnila skvělý den.

Den druhý

Už od rána je na všech vidět lehká nervozita, nejeden účastník si prohmatává bolavé a ztuhlé svaly a přemýšlí, jestli se měl včera opravdu tak zničit. Pak ale začínáme cvičit a podobné myšlenky se rozplynou. Projdeme cviky na nohy, dozvídáme se, že udělat si ze sepjatých dlaní pistol při cviku pistol squat (dřep na jedné noze) má kromě stylovosti i své praktické využití a dostáváme se k mostům. Během volných deseti minut, které následovaly po každém probraném modulu a během kterých si zkoušíme libovolné variace zrovna probraného cviku, mám tu čest spolu s jedním z instruktorů předvést ostatním most ze stoje a do stoje. Když nám tleskají, připadám si trošku jako superstar.

Během tréninku mostů se mi naskytla i příležitost si otestovat, jak mám silná záda 🙂

Přichází krátká pauza a já si říkám: dřepy a mosty, super, mají to pěkně vymyšlené tak, že ruce budou před testem odpočívat. Omyl, přicházejí stojky a různé páky, takže si horní část těla zase užívá svoje a stejně jako v sobotu i dnes všichni zapomenou, že bude nějaký test a pokouší se o všechny polohy znovu a znovu. Mě to stojí lehce namožené předloktí a vrásku na čele navíc – to když si na ten test zase vzpomenu.

PCC Century test

Al a Danny kontrolují formu úplného kliku u mužů a kliku na kolenou už žen. Každé z třiceti opakování musí být dokonalé.

Test se jmenuje Century, tedy „století“. Jde o to udělat 100 cviků: 40 dřepů, 30 kliků, 20 přednosů a 10 shybů v čase pod osm minut, to vše v perfektní formě u každého opakování. Nejedná se o požadavky nijak přemrštěné pro kohokoli, kdo má v kalistenice slušné základy. Náročnost testu spočívá právě v tom, že je třeba všechno z toho dokázat předvést po dvou dnech zničujícího tréninku a za přítomnosti nervozity: každý má jen jeden pokus, nic víc. Testování jsou vždy dva lidé najednou, jednomu počítá Al, druhému Danny. Ostatní čekají, fandí, gratulují. Já jdu na certifikaci v poslední dvojici a to už mi nervy hrají slušný koncert. Danny mi s lehce zákeřným úsměvem říká, že na tohle se celý víkend těšil. Raději se zatím neptám proč, zazní gong a pustím se do toho.

Nervy opadávají po prvním dřepu. Je to, jako bych byl ryba a někdo mě konečně hodil zpátky do vody. Tohle je přece to, co dělám, čím žiju a v čem jsem už nastokrát překonal, rozbil a posunul vlastní hranice. Kalistenika je moje vášeň a krev v žilách. Na rozdíl od většiny nikam nespěchám, a i když mi Danny říká, že klidně mohu opakování trochu zrychlit, držím je pomalá a každé z nich si užiju. Dokončím desátý shyb, přidám ještě jedenáctý a vítězně zařvu Dannyho legendární „HELL YEAH !!!“. Obklopí mě ostatní, gratulují a z mnoha stran slyším, že tak vzorově pomalé a pěkné přednosy nikdo jiný nepředvedl. Je to tak, všichni spěchali na shyby a nechtěli před nimi na hrazdě viset moc dlouho. Musím se tomu zasmát – když chci ty cviky předvádět pomalu po svých klientech, přece je sám nebudu dělat rychle.

Test byl pro mne nakonec i přes únavu z několika nekvalitních spánků a dvoudenního drilu celkem snadný. Ale také jsem se na něj dva měsíce brutálně připravoval. Tři lidé nesplnili. Certifikace nebyla zadarmo a to pro nikoho. I účastník, který zvládl 99 opakování, ale nedokázal dokončit desátý shyb, odcházel jen s potvrzením o účasti. Náladu si tím ale nikdo zkazit nenechal. Přišel čas volných otázek, volného cvičení, blbnutí a jak jinak než tvorby bláznivých fotek 🙂

Nesmí chybět naše oblíbené pozice jako pistol squat …
… nebo most.
S Dannym se zase lépe dělají drsné fotky … ale upřímně si myslím, že ten drsný výraz jde lépe jemu …
… takže se raději vrátím zpět k úsměvu 🙂
Proč vis na jedné ruce? No musím ten certifikát přece nějak držet 🙂
Bratři se nevyřádili jen se mnou a vznikaly i fotky, které opravdu dokazují, že tělo žádné hranice nemá.

Bratrům se musí nechat, že se s každým vyfotili, kolikrát chtěl a v jakkoli šílených polohách chtěl, i když někdo vymýšlel pořád další kreace: jako třeba já. Danny mě potěšil, když mi poděkoval za super nápad na fotku ve dvojici v pozici most na hlavě.

Konec

Lidé se fotí s certifikáty, s bratry, ve vlajkách … až se postupně sál skoro vyprázdní. Já si povídám s Alem o mých cílech co nejdříve trénovat lidi naplno a jak je inspirující jeho příběh, jak se vypracoval. Al mi vážně říká, že mu s mým přístupem a upřímným nadšením pro kalisteniku připomínám jeho samotného, když začínal jako osobní trenér. Tedy kromě toho, že mám o něco více vlasů. Musím se pro sebe usmát – kdybych jednou dosáhl třeba jen třetiny jeho úspěchů… no, jestli mě život něco naučil, tak je to „nikdy neříkej nikdy“.

Na závěr se s oběma bratrsky obejmu a děkuju jim za to, jak moc mi jejich články, které zadarmo publikují, na mé cestě pomohly. Zcela vážně jim říkám, že v reálu jsou to stejně skvělí lidé, jak se prezentují online. A že je úžasné něco takového vidět, protože jen u málokoho to tak je. Dannyho upřímně nadšený úsměv a „Thanks Vit, you made my day!“ jsou pro mne dokonalým zakončením dokonalého víkendu.

Sešli se cizinci a odchází rodina? Teď už tomu věřím. Nevnímám to ale v tom kýčovitém slova smyslu, že si teď všichni, co jsme na PCC byli, budeme každý den psát. Vůbec ne, několik kontaktů se vyměnilo ale pravděpodobné je, že většinu z nich už nikdy neuvidím. Pravda je totiž taková, že rodina už jsme byli, když jsme se sešli, jen jsme si to třeba neuvědomovali. Každý, kdo se kalistenice jako student a / nebo učitel dlouhodobě věnuje, totiž musí mít určitou náturu, kterou tvoří neutuchající touha překonávat vlastní hranice a pomáhat ostatním dělat to samé. Zlepšovat sám sebe, inspirovat ostatní a nechat se inspirovat od nich. A ta nátura nás všechny spojuje.

Progressive Calisthenics Certification je unikátní událost. Jsou to okamžiky, kdy se studenti učí od trenérů, kdy se učí jeden od druhého a kdy se mnohému i trenéři naučí od nich.